čtvrtek 20. prosince 2018

Konec Kanady, začátek nového dobrodružství




Hahaha, takže zdravim a opět vtipně oprašuju blog...
Možná už vám všem došlo proč jsem tady letos nosolila žádný články o lezení :). Ano je to tím, že se nám s Jerrym  před skoro 2 měsíci narodila krásná, zdravá a jedinečně originální dcera EMA.
Řekla bych, že to nebyl výstup roku, za který už jsem dvakrát dostala ocenění, ale byl to výstup celoživotní s nejkrásnějším oceněním jaké existuje :).
V krátkosti.... Emču jsem rodila 20h v Jesenické nemocnici a byl to fakt masakr. Jestli mi ještě jednou někdo řekne, že to člověk zapomene, veřte mi nebo ne, ale já to nikdy nezapomenu. Chlapci můžete být opravdu rádi, že nikdy rodit nebudete. Bylo to náročný, ale i u porodu je vaše mužská složka důležitá. Jerry byl celou dobu semnou a poskytoval mi neskutečnou oporu a péči. Měla jsem strach, že na něj budu zlá když to bude bolet, ale nebyla jsem. Věděla jsem, že tu neskutečnou 20hodinovou bolest musím vydržet a žádnej pláč ani nářek mi nepomůže, ale jedině mě vysílí. Jerry mě překvapil svýma masérskejma zkušenostma, který mi pomohly a asi sem se i zamilovala do vůně mandarinkovýho éterickýho oleje:D.
No co si budem povídat Emička se narodila 2.11. před obědem a měla krásných 51cm a 3400g - ještě metr a bude skoro velká jak já :))).
Pocit to byl nádhernej a nepopsatelnej. Pro ty co to ještě čeká- je to nádhera, máte se na co těšit a veškěrá bolest za to stojí.

V očekávání

Konečně všichni 3 spolu

Eminka

:)

Růžová princezna

Ale teď ještě něco k tomu co se dělo celejch těch 9 měsíců předtím, protože zážitků bylo dosti a loučení s Kanadou bolestivě smutné.
Jak byl článek předtím o skialpovaní, tak ano to už bylo s Emčou v bříšku.
Ale i přes těhotenství jsme podnikali jiné aktivity než jen skialpy.
Na konci března jsme vyrazili na poslední trip s mym auťákem-Momovanem do SKAHA. Už byly celkem jarní teploty a všichni mi Skaha doporučovali. Jedná se o krásné lezení u města Penticton. Jedná se o kompletně jiný přírodní reliéf než je Vancouver nebo Canmore. Sucho, vinice, a Jerryho největší noční můra - chřestýši.  V oblasti si můžete zalízt jak sportovky tak cesty po vlastním. Takže pro nás naprosto ideálka. Každý den jsme dali pár cest, vylezli jsme si úplně na vrcholky skal když to šlo a kochali se krajinou. Přes den se teploty pohybovala kolem 20 stupňů ve stínu, ale večer mrzlo jak u Nastěnky. Dalo se spát v motelech nebo jednom parkáči na vrcholku údolí. Parkáč byl samozřejmě full a lezci umí po večerech pěkně zapařit. My jako budoucí rodičové už jsme chtěli spíš větší pohodku (haha ještě nám není ani 30 a takový řeči, že.. njn tak to holt je, už máme asi svoje odpařeno). Našli jsme si teda soukromej parkáč na nějaký točně. Čekali jsme, že na nás někdo za těch 5dní příjde, ale byli jsme v Momovanu tak inkognito, že nikdo neměl problém.  Takže ve Skaha jsme si zalezli na pohodu  a pak jsme zajeli zase domů do Vancouveru.
Tady kdyýtak odkaz na lezení ve Skaha: https://www.skaharockclimbing.com/local-info/


Nástup do Skaha


To sou panorámata táto

Snídaně s Momovanem



V druhé půlce dubna jsme vyjeli do Canmore. Hrozně jsem se těšila a zároveň jsem byla dos smutná. Jeli jsme totiž prodat Momovan :(. Věděli jsme, že letos pojedem už domů ), takže je čas prodat moje auto. Kvůli tomu, že Momovan byl nahlášen v provincii Alberta a ne British Columbia jsme museli zajet do Canmore abych tam auto mohla prodat. Takže jsme jak blázni s Jerrym vyjeli na cestu dvěmi auty - mým a jeho (abysme pak mohli jet těch 900km zpátky taky autem). Jak už jsem se zmínila bylo to v dubnu. Ve Vancouveru panovalo už jaro, ale v Canmore nás čekala sněhová závěj. S Momovanem jsem hodila neuvěřitelnej smyk , ale naštěstí jsem minula škarpu a zůstala na silnici.
Dojeli jsme ke kámošce Monče, která nám poskytla azyl a hned ráno jsem Momovan prodala kamarádovi Alešovi. Měla jsem radost, že Momovan bude mít dobrého majitele a byla jsem spokojená. Ještě podotýkám - Aleš s Momovanem podikl přes léto trip na Aljašku a po Státech a všechno to zvládli, tak jsem měla radost o to větší.
V Canmore jsme s Jerrym, a hlavně mym nejlepším psím kámošem RUDYM, vyrazili párkrát na ledy, procházky i na běžky. Potkali jsme spoustu mých známých. Povečeřeli jsme s kámošema a Adamem na našem starým bytě, navštívili jsme i moje původní pracoviště Bagel a čas utekl tak rychle, že už jsme byli zase doma ve Vancouveru.

Rudy... navždy v mém srdci kamaráde

Výprava na ledech

Jerry v akci





Duben, květen a červen byl naším největším útočištěm Squamish, jak jinak. Akorát Emča rostla v bříšku čím dál víc a postupně mě to začalo dost omezovat. Zároveň jsem měla i trošku obavy ať se nám nic nestane, protože to v Kanadě nechceš. No a tak nastal čas pomalu se pro tuhle sezónu s lezením rozloučit. Bylo to hrozně těžký, zejména v místě jako je Squamish...
Rozhodla jsem se teda, že rozloučení se Squamishem proběhne ve velkým. Tím byla kombinace klasických cest. Celkem 14 délek, takže zdolání celého Chiefa.
Ráno jsme naběhli brzo ráno s velkou sváčou a několika litrama vody v batohu. První dýlky byly docela v pohodě, pak už jsem začínala pociťovat únavu. Do toho mi nepomohly ani Jerryho perfektně založený vklíněnce, který sem nemohla ani špáradlem zaboha vyšťourat. Pak totálně mokrej traverz- kde teda mega klobouk před Jerrym, ten byl pěkně odvážnej- odjistit si tu mokřadu frriendama....
No bylo to nakonec úžasný, ale zároveň brutálně unavující. Asi dvakrát jsem ve spáře brečela, že už nemůžu, ale nakonec jsme stáli hrdě na TOPU CHIEFA. Pokochali jsme se s dalšíma tisícema turistů a pak hurá na dvou hodinovej sestup :D.

Spáry.. to by Jéčku šlo

Jsme v TOPU


Jerry přišel jednoho dne s nápadem pořídit si nafukovací kajak. Vtipný, ale šli jsme do toho. Nakonec jsme na tom nalítali mrtě výletů. Asi to všechno popisovat nebudu bo bysme tady byli ještě týden...
Ale rozhodně mezi jeden nejhezčí trip patřil ten kdy jsme vyjeli na Vancouer Island. Kempovali jsme na totálně opuštěných místech, které byly pěkně strašidelné a zároveň romantické až šel zrak kolem. Poznali jsme i kavárny v různých městečkách a završením bylo navštívení soukromé pláže kde nebyla ani noha.. Jen naše čtyři a pěkně studený oceán. A jako perla nakonec bylo Jerryho pozvání do pizzerie v Tofinu - měla jsem ten den svátek a můžu vám říct, že víc EPIC (jak by řekl klasik) romantiku jsem nezažila. Výborná pizza a výhled na oceán se západem slunce na ostrově.... ouje



Foto na prodej kajaku :)))

Asi měl něco v trenkách

Soukromá pláž u Tofina

Kemping jak INTO THE WILD



Pak jsme jeli ještě na výlet na Sunshine Coast s Pavlikem a Romčou - kdo si pamatuje naše kamarády se kterýma jsme byli v Revelstoke na výletě v únoru. Mimochodem, taky byli těhotní a narodil se jim synáček Toník ( o cca 20dní pozdeji než Ema). Náhoda ? :D
Nabalili jsme si bágly a vyrazili na chatu do hor. Krásná kanadská příroda a pohoda jen ve čtyřech na chalupě. No prostě kanadská nádhera :). Pavlik s Romčou nás večer opustili a my ještě zůstali. Na západ jsme šli zase k oceánu. Večer Jerry zaperlil a odbočil přes plnou čáru na odpočívadlo, za náma policajti, ale asi měli něco jinýho na starost a ničeho si nevšimli :D.

Výletníci v cíli

Hon na medvědy

Mekáč pauza na pláži


Koncem června přijeli na návštěvu do Kanady Jerryho bráchové a Matyho kamarádka. Kluci si půjčili auto a vyrazili jsme směrem West Kootenay. Byl to mix- hikovaní, kempování, ježdění na kajaku, pro ně i lezení a hlavně kopy srandy.

Řekněte Squamish

Večeře v trávě


Lidi z baráku anebo goodbye party


Bohužel sranda taky někdy končí a konec mojí Kanady byl tu.
Najednou sedím před naším barákem ve Vancouveru, kolem mě spousta super lidí, hudba, radost a to hlavní všechno proto, že se máme všichni fajn a rádi. Rozlučková ,, párty ,, pro Momo. Nedá se popsat co všechno pro mě Kanada znamenala. Byla to pro mě velká životní etapa... Přijela jsem do Kanady v říjnu 2016 a odjíždím v červenci 2018. Hodně věcí s odehrálo. Poznala jsem spoustu nových a super lidí, prošla si zklamáním, radostí, smutkem, sebepoznáním, osamostatněním a dalšími emocemi, touhami a pocity..


Nakonec jak je vidět všechno bylo pro něco dobrý, protože na mě ve světě čekal ten - a je to asi tady.. PRAVEJ.

Chtěla bych vám zároveň i tímto článkem poděkovat za to, že si ho čtete, něco to znamená. Zajímáte se nejen o to jak jsem se měla, co jsem zažila, ale i o mě, nás a vás. Buďme rádi za to, že máme kolem sebe kamarády co nám poradí, pomůžou a dokaží být naší oporou. Žijeme jenom jednou a musíme si to uvědomit a užívat si každého dne dokud jsme na živu a na světě.... je tu krásně.

Kanada


V oblacích

S pohledem na Vancouver

Už je konec roku a všichni si přejeme krásné svátky a šťastný nový rok. Taky se přidávám. Přeju vám jen to nejlepší a zase někdy ve skalách, na horách, kině, divadle nebo kdekoliv...

Tak zas někdy. Momo, Jerry a Ema

1 komentář:

  1. Tak tehuli v pokrocilem stadiu ve spare (12te delce) si jen tezko predstavuji. Ses vazne krutorka draha pritelkyne. Gratuluji k tve kanadske misi za poznamin sebe sama, pekne popsano a je videt, ze se zadarilo. Samozrejme gratuluji obema k nadherne stiri dceri! Skoda, ze jsme se nestihli potkat vicekrat. Tesim se nekdy priste navidenou. Vzdy budete u nas vitani. Mas ode me velkej lajk a chvalim blog. Zdravi Behy, toho casu stale v Calgary.
    behy.xf.cz

    OdpovědětVymazat